Bez skleníkového efektu (jevu) by neexistoval život na Zemi tak, jak ho známe. Teplota povrchu naší planety by byla mnohem nižší. Tento jev se podle běžného fungování skleníku nazývá skleníkový efekt. Skleníkové plyny absorbují část tepelné energie vyzářené povrchem Země, který se ohřívá slunečním zářením. Díky tomu neodejde všechno teplo zpět do vesmíru, ale část energie se zachytí a zvýší teplotu při povrchu planety.
-18 °C (tedy jako v mrazáku) by zhruba činila průměrná teplota na Zemi, pokud by nefungoval skleníkový jev v současné podobě. Jeho síla totiž ohřívá Zemi o pro život zásadních +33 °C
Skleníkové plyny tedy přirozeně zvyšují teplotu, a to docela zásadně. Průměrná teplota vzduchu umožňuje stabilní, pro fungování života a lidské civilizace příznivé klima. A to po celé historické období holocénu – více než 10 tisíc let od konce poslední doby ledové.
Vývoj globální teploty od začátku letopočtu až po současnost ukazuje sepětí biosféry i naší civilizace s velmi pomalu a nepatrně kolísající průměrnou teplotou.
Vývoj průměrné globální teploty od začátku letopočtu
Skleníkové plyny způsobující přirozený skleníkový efekt Země
Koloběh uhlíku byl donedávna určován zejména přírodními procesy (fotosyntéza, zvětrávání hornin, ukládání v oceánech, vulkanická činnost). Od začátku průmyslové revoluce (druhá polovina 18. století) člověk tento cyklus velmi výrazně narušuje. Spalováním fosilních paliv, jako je ropa, zemní plyn či uhlí, ročně přidáváme do atmosféry zhruba 10 Gt uhlíku (Giga = miliarda). Další 1 Gt uhlíku ročně připadá na odlesňování a degradaci půd, k čemuž dochází zejména kvůli rozšiřování zemědělských ploch. V období 1870–2016 člověk uvolnil celkem 420 Gt uhlíku.
Lidé a koloběh uhlíku
